Cena Gordona Bennetta, 14. července 1900
Když si Madame Nos, manželka významného francouzského politika, zlomila nohu poté, co byla sražena vozem při sledování závodu z Paříže do Roubaix, stáhly se nad závoděním ve Francii temné mraky. Každý z účastníků daného závodu byl neprodleně zatčen a budoucnost francouzského motosportu se ocitla v ohrožení. Všechny stížnosti však byly rázem zapomenuty, když se dámina noha uzdravila a francouzský automobilový průmysl nabýval na větším a větším vlivu. Francie se stávala středem světové pozornosti a obdivu. Příběhy o francouzských eskapádách na cestách dolehly až k uším amerického magnáta Gordona Bennetta, vydavatele listu New York Herald, známého doposud jako muže, který poslal Stanleyho hledat doktora Livingstona. Bennett se nejen dozvěděl o rok staré výzvě Fernanda Charrona americkému pionýrovi motorismu Alexanderu Wintonovi, ale též nedočkavě vyhlížel konec francouzského monopolu v závodění. Ve snaze povzbudit závodníky z jiných zemí – obzvlášť však ze Spojených států – navrhl uspořádat mezinárodní cenu, která by nesla jeho jméno. Ironií osudu však vyhrál první cenu Gordona Bennetta Francouz!
Závod se stal klíčovou událostí evropského motosportu přelomu století. Jednalo se o soutěž týmů o nanejvýš třech vozech z každé zúčastněné země. Vítězná země měla cenu pořádat dalšího roku, stejně jako je tomu dnes u pěvecké Eurovize (zde ovšem veškerá podobnost končí). Když pak roku 1902 zvítězil Angličan Selwyn Edge – z největší části proto, že byl jediným účastníkem, který trasu dokončil – došlo k trapné situaci: příští rok měla závod pořádat Anglie, na jejíchž silnicích ovšem bylo takové závodění nezákonné. Problém se vyřešil tak, že se cena Gordona Bennetta roku 1903 konala na okruhu Athy v Irsku. Závody se do historie zapsaly také tím, že jako vůbec první používaly národní barvy účastnících zemí. Roku 1900 tak vévodila modrá barva pro Francii, bílá pro Německo, pro Belgii žlutá a červená pro Spojené státy.
Zahajovací soutěž se odehrála na francouzské půdě mezi Paříží a Lyonem, na trase čítající 568 kilometrů. Coby oficiální tým zvolili francouzští pořadatelé Panhard, a to ke značné nechuti týmu Mors, který se rozhodl vyslat vlastního jezdce k prokázání toho, že jejich vozy mohou s Panhardy směle soupeřit. Vedle Fernanda Charrona, Reného de Knyffa a Léonce Girardota v Panhardech tak nastoupil rovněž Levehg (pseudonym Pierra Velgha) ve voze Mors, jenž měl jet mimo soutěž. Závodu se dále zúčastnil Camille Jenatzy v Bolide za Belgii, Eugen Benz v automobilu Benz za Německo a Alexander Winton s Anthonym Rikerem ve Wintonech za Spojené státy. Právě tyto Wintony se tak staly prvními americkými vozy, které kdy závodily na území Evropy. Benz byl nicméně nucen odstoupit kvůli potížím s pneumatikami a Rikerův Winton nebyl včas připraven, zbylo tedy pouze pět vozů plus nešťastný Mors.
K ostudě Francouzů to byl právě Levegh, kdo ze začátku vedl a brzy nabyl půlhodinového náskoku před všemi třemi Panhardy. Za nimi následoval Jenatzy a v dálce poslední Winton. Brzy se však každé z aut začalo potýkat s různorodými nesnázemi. De Knyff, Jenatzy a Winton všichni postupně odstoupili, Levegha sužovaly problémy s mechanikou a Girardot se blízko Orléans ztratil. Díky tomu se do vedení posunul Charron, přestože se mu podařilo ohnout zadní nápravu vozu, když přejel přes kanál, a jeho věrný mechanik Henri Fournier proto musel ustavičně mazat nevystředěné řetězy olejem, aby vůz udržel v pohybu.
Rčení o tom, že nic není u konce, dokud nezazpívá tlustá dáma, nikdy nepřišlo více vhod než v této rané éře závodění. Skutečně, nikdo z účastníků nemohl brát výhru za samozřejmou. Tlustá dáma si však významně odkašlávala už v okamžiku, kdy byl Charronův Panhard, jedoucí z kopce rychlostí 97 kilometrů za hodinu, pouhých 16 kilometrů před cílem v Lyonu náhle překvapen psem. Zvíře vběhlo pod přední kola a skončilo uvíznuté v řízení, načež vůz skončil v poli. Když se vrátil na silnici, Fournier mrtvého psa s klidem vymanil a znovu nastartoval motor. Srážka ovšem zničila i vodní pumpu a Fournier musel mimo jiné rovněž držet její kladku proti setrvačníku, aby voda mohla alespoň trochu proudit. Na posledních kilometrech měl doslova plné ruce práce.
Nakonec se Charronův vůz do cíle s obtížemi dobelhal a porazil tak nesoutěžícího Levegha a zeměpisně znevýhodněného Girardota. Čest Panhardu byla obhájena, nicméně pouze dočasně. Příští měsíc se Levegh se svým Morsem týmu pomstil porážkou na závodě z Paříže do Toulouse.
Cena Gordona Bennetta se poté pravidelně konala až do roku 1905, kdy ji nahradila francouzská Grand Prix.
