Paříž–Amsterdam–Paříž, 7. července 1898
Zatímco se Američané k motosportu ještě stále stavěli rezervovaně, Francouzi tuto kratochvíli přivítali s otevřenou náručí. Koneckonců, Francie byla tou dobou jedinou zemí s alespoň částečně sjízdnými cestami, zbytek světa se musel potýkat s prašnými stezkami, které se za deště měnily v bahnité kaluže. Francouzský automobilový klub, povzbuzen entusiasmem francouzského publika, se tak roku 1898 rozhodl vyhlásit první mezinárodní závod na trase z Francie přes Belgii do Holandska a zpět. Závod Paříž–Amsterdam–Paříž byl dychtivě očekáván takřka každým. Rozhodně však ne Monsieurem Bochetem, velitelem pařížské policie.
Bochet měl starosti hlavně o možnou nebezpečnost plánované akce, především kvůli dvěma úmrtím dva měsíce zpět v Course de Périgueux na jihozápadě Francie. Jakmile se tedy soutěž přiblížila, informoval automobilový klub, že podle jistého obskurního místního zákona, který odkudsi vyhrabal, nemůže žádný z vozů soutěžit bez certifikátu bezpečnosti a způsobilosti jízdy na veřejných cestách. Pro jeho získání musela vozidla podstoupit důkladnou prohlídku přímo pod jeho dohledem. Pan Bochet pak následně s velkým gustem drtivou většinu přihlášených vozů odmítl jako nezpůsobilou. Řidiči, pobouřeni takovým zásahem, dospěli k rozhodnutí, že závod pojedou i přes Bochetův zákaz. Vzpurníci byli ovšem obratem srozuměni s tím, že v takovém případě na místo nastoupí husarská divize s dvěma kanóny, která bude připravená kteréhokoliv z jezdců pro neuposlechnutí zákazu odstřelit. Automobilový klub však byl i přesto srdnatě odhodlán závod uskutečnit, a místo startu proto změnil z Paříže na Villiers, tedy mimo strážníkovo působiště. Závodníci následně vozy na místo dopravili povozy či vlaky. Znechucenému Bochetovi a jeho posádce tak proklouzli přímo pod rukama.
O půl deváté dalšího rána vyrazil jako první Fernand Charron ve vozu Panhard Levassor, následován dalšími osmačtyřiceti jezdci v třicetisekundových intervalech. Charronovo vozidlo, jeden z prvních závodních vozů s volantem namísto páky, si i nadále udrželo slušný náskok. Po něm následoval Gilles Hourgiéres, jehož však špatné ovládání motoru zpomalilo ve výsledku až o patnáct hodin. Na druhou příčku se tak mohl směle posunout Léonce Girardot se svým Panhardem. Na konci prvního dne závodníci odjeli 294 kilometrů a Charron vedl nad Girardotem o 12 minut a 44 vteřin. Následujícího rána nastoupilo na trasu do Nijmegenu 30 závodníků. Ačkoliv byl Hourgiéresův vůz nejrychlejší, dohnat předešlé zdržení se mu již nepodařilo. Třetího dne jezdci dorazili do Amsterdamu, Charron byl tou dobou připraven o své prvenství Françoisem Giraudem ve voze Boilée, jenž před ním vedl o tři a půl minuty
Po jednodenním odpočinku v Amsterdamu se účastníci vydali na zpáteční cestu, během níž si první tři příčky rozdělili Charron soupeřící o vedení s Girardotem a Giraud v těsném závěsu. Po pátém dni Charron vítězil, dalšího dne jej však sesadil Girardot s náskokem úctyhodných devíti minut. Giraud měl problémy se seřizováním svého Boilée, do Verdun však zvládl dojet jako druhý. A právě, když se už už schylovalo k napínavému závěru, objevil se na scéně opět Bochet. Zúčastněným dal na vědomí, že majitelé vozidel, které neprošly jeho prohlídkou, budou na příjezdu do Paříže zatčeni. To by znamenalo vězení pro většinu závodníků, a tak byl automobilový klub ještě jednou nucen změnit lokalitu mimo policistův dosah, tentokrát do Montgernonu.
Sedmý a závěrečný den Charron navzdory defektům opět dohnal Girauda i Girardota a do Montgernonu přijel jako vítěz, s 1 430 kilometry zdolanými v čase 33 hodin 4 minuty a 34 sekund s průměrnou rychlostí 43 kilometrů za hodinu. Girardot se umístil na druhém místě těstě před Giraudem.
Mezitím už davy fanoušků mířily do Versailles, původního místa cíle. Aby lidé nebyli ochuzeni o zábavu, žadonili organizátory, aby k nim vítěze přeci jen poslali. Charron s Girardotem nakonec tedy zamířili do Versailles, kde byli zahrnuti gratulacemi. Je jasné, že Bochet takový závěr nesl nelibě. Usoudil ovšem, že zatčením nových francouzských národních hrdinů by pravděpodobně jen zavdal k nepokojům, a nechal je tedy být. Alespoň jednou za svou kariéru tak dospěl k rozumnému rozhodnutí.
