Alberto začínal po konci války v Maserati, kde byl jeho kolegou Luigi Villoresi. V roce 1950 pak přišla první sezóna Mistrovství světa F1. To už Ascari jezdil za Ferrari, ale jejich auta nestačila na Alfu, se kterou sezónu ovládl Giuseppe Farina, a Alberto tak skončil pátý. Na konci sezóny 1951 mu však patřila již druhá pozice, když nestačil pouze na Juana Manuela Fangia. Své premiérové vítězství v F1 si Alberto připsal toho roku v Německu. V roce 1952 však sezónu ovládl šesti výhrami v řadě a získal svůj první mistrovský titul. Druhý titul pak přidal hned další rok.
Než v roce 1955 přišel závod v Monaku, měl již Alberto Ascari na kontě vedle dvou titulů a osmnácti vítězných Velkých cen také výhry v závodech na 1000km na Nürburgringu v roce 1953 a Mille Miglia o rok později. Tady však minul jednu ze zatáček a se svou Lancií skončil ve vodě v přístavu Monte Carla. Potápěči ho vytáhli z auta do záchranného člunu, kde na ně Ascari ještě před převozem do nemocnice naléhal, aby se vrátili do vody a z potopené Lancie vylovili jeho šťastnou, modrou helmu. Alberto byl velice pověrčivý člověk a vždy rezolutně odmítal nastoupit do závodního auta bez ní. Mnozí by o jejím kouzlu po tomhle incidentu určitě pochybovali, ale musel ji mít u sebe, i když byl promočený na kost a měl vážně poraněná záda. Jeho helma ho uklidňovala a klid se mu ve spojení s brilantní technikou během celé kariéry bohatě vyplácel.
Po nehodě na tom Alberto nebyl psychicky nejlépe a strávil několik dní ve svém bytě v Miláně. Čtyři dny po Monaku ho kamarád a žák Eugenio Castellotti pozval na blízkou Monzu, aby se podíval, jak testuje Ferrari 750 Sport.
Alberto se vydal z Milána do Monzy, kde si již připsal mnoho triumfů, ale také tam měl za sebou tři nehody. Při první stačilo málo a uhořel by, protože praskla palivová trubka a on prosákl benzínem. Při druhé nehodě se mu nohy zamotaly do pedálů jeho Ferrari, auto poté divoce zrychlilo, ve vysoké rychlosti se roztočilo a vyhodilo ho ven. Před třetí nehodou vedl v roce 1953 Velkou cenu, narazil ale na pomalé auto na konci pole a když se mu snažil vyhnout, roztočil se a narazil do boku Maserati Onofre Marimona.
Ascari neměl vůbec v plánu toho dne na Monze řídit. Už jen proto, že s sebou neměl svou helmu. Kožený pásek na bradu totiž při nehodě v Monaku praskl, a helma byla stále v opravě. Eugenio po ujetí 25 kol zastavil u baru u trati, kde Ascari stál se svým nejlepším kamarádem Luigim Villoresim a přemýšlel nad svým návratem k závodění. Věděl, že pokud se bude chtít vrátit, vše si bude muset znovu vyzkoušet. Toho dne na to ale zjevně nebyl připraven, ale i přesto se před 13 hodinou odpoledne zeptal svého mladého přítele, jestli by si s jeho testovaným Ferrari nemohl projet pár kol. Castellotti nevěděl co říct, protože Ascariho dobře znal a věděl, že tohle rozhodnutí je uspěchané a v rozporu s jeho povahou. Ascari se dokonce Eugenia zeptal, jestli by mu půjčil helmu a brýle. Ten se podíval na úplně stejně znepokojeného Villoresiho a po chvíli váhání Albertovi věci dal.
S Castellottiho bílou helmou na hlavě Alberto vklouzl za volant, nasadil si brýle a vyrazil z boxů uličkou na trať. První kolo se zahříval, ve druhém už se dostával do tempa. Ve třetím kole ale Castellotti, Villoresi a mechanici Ferrari sledovali, jak auto doslova letí kolem boxů a pronikavý zvuk motoru se ztrácí. Následovalo krátké ticho a poté hlasité zvuky bourajícího auta. Všichni se rozběhli na místo v zadní části okruhu a zastavili se v zatáčce Vialone. Rozmlácené Ferrari bylo převrácené, Ascari ležel na zádech opodál a sotva dýchal. O několik vteřin později ve svých 37 letech vydechl naposledy.
Bylo 26. května 1955 a celá Itálie byla v šoku. Bylo zahájeno vyšetřování, ale důvod nehody nebyl nikdy objasněn. Ferrari 750 bylo sice pomačkané, ale mechanicky v překvapivě dobrém stavu: přesto nikdy nikdo nedokázal přijít s uspokojivým vysvětlením smrti italského mistra světa. V tisku se objevilo nespočet spekulací, co za nehodou mohlo stát. Nebyl Ascari ze své příhody v Monaku rozhozený víc, než si kdo dokázal představit? Mohlo být auto zasaženo neobvyklým poryvem větru, který narušil jeho stabilitu? Snažil se vyhnout divákovi, který se pokoušel přeběhnout trať? Neobjevil se na trati zajíc, díky kterým je Monza známá, a donutil Ascariho ostře změnit směr?
Alberto dobře věděl, že si potřebuje vyzkoušet, jestli má stále na vrcholové závody žaludek, ale ten den to určitě v plánu neměl. Co ho tedy přimělo porušit svou silnou pověrčivost, nasadit si Castellottiho helmu a nasednout do auta? To je záhada, na kterou nikdy nenajdeme stoprocentní odpověď.
