Když nastoupí velké technické změny – jako například výměna 2,4 litrových osmiválců za 1,6 litrové šestiválce, uvedení hybridních pohonů, zúžení předních křídel a mnoha dalších – je pravděpodobné, že toho jeden z týmů využije lépe než ostaní. Na konci sezóny 2013 se dalo očekávat, že Adrian Newey a jeho vývojový tým Red Bullu budou těmi, kdo ze situace vytěží maximum a budou pokračovat ve své dominanci. Ale on to byl nakonec Mercedes. Vrhli se do vývoje podle nových pravidel dříve než ostatní a tak se jim nejen podařilo přijít s nejlepším hybridním motorem, ale i se nejlépe vypořádat se systémem rekuperace kinetické energie (KERS). Fakt, že právě ty týmy, které využily nový Mercedes V6, všechny vystřelily k čelním pozicím, jen podtrhuje kvalitu pohonné jednotky Mercedes. Týmy, které použily motory Renault či Ferrari, se naopak náhle ocitly značně pozadu.
První závod sezóny vyhrál Nico Rosberg poté, co Lewisu Hamiltonovi odešel motor. Smůlu si Hamilton vynahradil, když zvítězil v dalších čtyřech závodech. Rosberg v nich všech obsadil druhé místo, což bylo předpovědí toho, že si to v boji o titul rozdají právě tito dva jezdci. V průběhu sezóny Rosberg překvapoval tím, jak zdatným soupeřem byl Hamiltonovi v kvalifikacích – jedenáctkrá získal pole position, zatímco Hamilton jen sedmkrát. V samotných závodech byl ovšem Hamilton nezpochybnitelně lepší. Před posledním kolem, v němž se dle nových pravidel počet získaných bodů zdvojnásoboval, se vynořily obavy, jestli se neobjeví další technický problém – Mercedes jich v průběhu sezóny několik potrápilo – který by Hamiltona mohl vyřadit. Rosberg by v takovém případě mohl Hamiltonovi titul přebrat. Hamilton do závodu naskočil s vervou, držel se v čele a nakonec to byl právě Rosberg, jehož auto zpomalilo, když přišlo o KERS. Hamilton si tak dojel pro 11. první místo v sezóně a svůj druhý mistrovský titul. Jezdci Mercedesu za sezónu vyhráli 16 z 19 závodů, získali 18 startovních pozic a zajeli 18 nejrychlejších kol.
Jediný další tým, který s Mercedesem mohl jakž takž měřit síly, byl Red Bull. Překvapivě však ne prostřednictvím Sebastiana Vettela, ale jeho nového kolegy Daniela Ricciarda. Zvládl nový styl řízení lépe než Vettel a byl rovněž ohleduplnější ke svým pneumatikám. Svou první výhru ukořistil v Kanadě a vyhrál též maďarskou a belgickou GP, což mu vyneslo třetí místo v celkovém pořadí. V roce 2014, kdy motory Renault představovaly značnou nevýhodu, tak dopomohl Red Bullu k druhému místu v Poháru konstruktérů.
Co se motorů týče, nedařilo se ani Ferrari. Spolu s Red Bullem tak usilovali o zrušení stop-stavu ve vývoji motorů, který v průběhu sezóny trval, aby se mohli pokusit se svými motory něco udělat. Red Bullu se nějaké změny přece jen podařily, Ferrari ne. Kimi Räikkönen vozu nedůvěřoval a Fernando Alonso byl jednoduše frustrován. Španělský jezdec se sice neustále snažil bojovat, ale na konci sezóny se se Scuderií rozešel. Po posledním závodě tým Ferrari vyměnil i svého ředitele.
Zatímco Red Bull a Ferrari zažívaly zklamání, tým Williams na tom byl výrazně lépe. Technické vedení ve stáji převzal zkušený Pat Symonds a Williams FW36 se pyšnil i dokonale vyladěným podvozkem. V kombinaci s motorem od Mercesedu se tak vůz stal vážným konkurentem všem kromě Mercedesu. Valtteri Bottas se tak od poloviny sezóny stal častým návštěvníkem pódia, zatímco přeběhlík od Ferrari Felipe Massa ukořistil startovní pozici v Rakousku a v Abú Dhabi skončil jen pár vteřin za Hamiltonem. Tato změna formy vystřelila Williams z deváté příčky z roku 2013 na celkovou třetí v sezóně 2014.
Pro týmy na chvostu byla situace ještě výrazně horší. Nové motory pro ně znamenaly nemalé výdaje. Například Caterham a Marussia kvůli financím chyběly na americké a brazilské GP. Caterham se pak mohl vrátit na finále sezóny jen díky veřejné sbírce.
