Nadlidsky chytrý Ross Brown, svého času technický ředitel Ferrari a Benettonu v letech, kdy tam působil i Michael Schumacher, převzal to, co zbylo z týmu Honda Formule 1 poté, co původní majitelé zažili plačtivý odchod ze sportovního pole a své motory si vzali s sebou. Brawn neprodleně přejmenoval tým na Brawn, do zadní části vozů umístil motory Mercedes a díky pečlivému prostudování nové knihy pravidel pro současnou sezónu, řádek po řádku, přidal nový zadní difuzor, který pracoval o nechutně mnoho lépe než difuzéry jiných týmů. Výsledkem bylo že Jenson Button získal šest vítězství v Grand Prix a změnil se ze sympaťáka, který neustále proháněl opačné pohlaví, na jezdce, jehož značný talent byl konečně odměněn správným typem vozu. A zbývalo jen získat titul v šampionátu. Prvních pár měsíců sezóny to byl Buttonův vskutku filmový úsměv, který se objevoval v tisku na konci každého závodu: „Je to velice mimořádný pocit získat tohle vítězství… Zvítězit zde je fantastické… Vy chlapi, jste opravdové legendy.“ a tak dále. Tvrďák Mark Webber prohlásil, že Button je na jiné úrovni a že šampionát 2009 má již předem jasný konec.
Pak ale celý projekt začal ztrácet na vitalitě. Jenson Button začal váhat. Tým Red Bull, bývalý Jaguar a předtím Stewart, ukázal, že má nového Michaela Schumachera jménem Sebastian Vettel. Stejně jako Schumacher nebo Senna před ním, byl Vettel od začátku opravdu nepřehlédnutelně rychlý. A tak v Šanghaji přetrhl Buttonovu vítěznou šňůru a zaznamenal debutní výhru pro Red Bull. K všeobecnému zděšení to udělal znovu na britské Grand Prix, zatímco Webber získal vítězství v Německu. Co bylo horší, McLaren začal sezónu se špatným vozem, ale v červenci už byli lepší a plesající Lewis Hamilton vyhrál maďarskou Grand Prix („Je to neuvěřitelný pocit být zpátky.“) Najednou vypadal Button méně autoritativně. Mnozí si mysleli, že zpanikařil, ale jak se ukázalo, Button hrál dobře promyšlenou hru, sbíral body a titul si nakonec pojistil v Brazílii, kde řídil jako bandita a probojoval si cestu nahoru ze čtrnácté startovní pozice na konečné páté místo. Prostě fantastická jízda. Jediný zádrhel byl v tom, že se zdálo, že Buttonův rok postrádal příšernou bezohlednost, kterou by předvedli Schumacher, Clark nebo Fangio. Mohl to v srpnu zabalit, ale neudělal to. A také se mu nepodařilo vyhrát poslední závod. Místo toho si připsal omračující páté místo. Když se na to podíváme zpětně, něco na tom pocitu „chytit vlak na poslední chvíli“ bylo. Jako u Hawthornova titulu (jeden vyhraný závod, jednobodové vedení před Mossem) nebo u titulu Jamese Hunta (získal ho jediný bod před zraněným Laudou). V konečném schématu událostí na tom nezáleželo. Historie si pamatuje, že Jenson Button vyhrál šampionát se šesti zdravými vítězstvími, čtyřmi výhrami v kvalifikaci a dvěma nejrychlejšími koly a byl by to první britský titul od doby Jackieho Stewarta (1969), který převzal žezlo od Grahama Hilla (1968).
A kde byl v celém dění schovaný velký Fernando Alonso? Nebo Kimi Räikkönen a Felipe Massa? Ubohý Massa skončil s ošklivým zraněním, poté co byl zasažen letícím kusem Barrichellova podvozku a naboural do zdi z pneumatik rychlostí 210 kilometrů v hodině. „Myslím, že jsme již viděli závěry všech možných situací“, mumlal Bernie Ecclestone po jeho návštěvě Massy v nemocnici. „Je to šílené.“ Barrichello byl v slzách a Ferrari jako takové pokračovalo v poklesu, do kterého upadlo poté, co mu, o sedm měsíců dříve Hamilton před nosem vyfoukl titul. Räikkönen sice vyhrál v Belgii, ale koncem sezóny bylo Ferrari na čtvrté příčce v poháru konstruktérů, sto bodů za Brawnem, tou povedenou nově nastupující hvězdou. Chmurnější komentátoři končili sezónu potřásáním hlavou nad vypozorováním, že bez Schumachera a jeho neuvěřitelné energie se Scuderie chystala znovu upadnout do jednoho ze svých temných období. Vše měl zvrátit Alonso „Řídit formuli pro vzpínajícího se koně je snem každého v tomto sportu a já mám dnes možnost tento sen uskutečnit“, oplýval Alonso optimismem, když podepisoval tříletý kontrakt. „Nemůžu se dočkat, až začnu pracovat v mém novém týmu.“ Ovšem ať už by jezdil pro kohokoliv, jen těžko to mohlo být horší než jezdit pro Renault, který nejenom že selhal při konstrukci jejich R29 (třetí místo v Singapuru bylo nejlepší umístění, kterého v sezóně dosáhli), ale také se ocitli uprostřed skandálu stěží uvěřitelných rozměrů po záměrném ovlivňování závodu. Řeč je o fiasku předem promyšlené bouračky Nelsona Piqueta Juniora v roce 2008 v Singapuru. Piquet, který v sobě po dobu téměř jednoho roku potlačoval pocit viny, byl v srpnu roku 2009 vyhozen z Renaultu a mohl se tak volně vyjádřit k opravdu skandálním zprávám, které vyšly napovrch. Prozradil, že šéf týmu Renault Flavio Briatore mu v Singapuru předchozího roku nařídil, aby naboural do zdi a vynutil tak výjezd safety caru. Díky tomu mohl Alonso v klidu zajet do boxů na překvapivě prozíravou servisní zastávku. Což mu dále umožnilo vrátit se na trať a vyhrát závod.
Formule 1 začala být již poměrně zvyklá na morální zkaženost. Byl tu Senna, který vytlačil Prosta na závodě v Suzuce (1990), Schumacher naboural do Villeneuvea (1997), McLaren byl shledán vinným z ukradení technických informací Ferrari (2007) a dostal vážné napomenutí za klamání pořadatelů na australské Grand Prix (2009). Ale Piquet, jak se zdálo, v Singapuru vše přivedl do nového světa bláznivé neupřímnosti a bezbřehé odvahy. Jak si mohl být jistý, že nezruší sebe samotného, tak jako zrušil svůj vůz? Jak si mohl být jistý, že nezruší auto někoho jiného? „Hořce lituji svých činů a toho, že jsem poslechl příkazy, které mi byly dány. Každý den si přeji, abych to býval neudělal“, oznámil, ještě před tím, než se snažil nalepit vinu na svého šéfa Flavia Briatoreho. „Vše, co vám můžu říci“, argumentoval, „je, že moje situace v Renaultu se změnila v noční můru.“ A Briatore byl podle něj za tu situaci zodpovědný. FIA neprodleně zahájila vyšetřování. Piquet dostal od FIA imunitu, za to, že se přiznal. Briatore a Pat Symonds, týmový inženýr Renaultu, nikoliv. Symonds dostal na pět let zákaz funkce. Briatore se nedostavil na slyšení a byla mu zakázána sportovní činnost navždy. Následně zmizel ze scény. Znovu se pak objevil, aby se odvolal vůči vydanému rozsudku a současně požadoval od FIA kompenzaci v hodnotě jednoho miliónu dolarů. Zbytek světa poodstoupil stranou a zíral v němém úžasu. Piquetova strategie mohla ještě selhat. Natlačit Flavia Briatoreho do této situace nepřineslo ve skutečnosti malému Nelsonovi příliš dobré postavení mezi ostatními aktéry Formule 1 a Briatore byl navíc dobře vyzbrojený a extrémně hrozivý. To, že ho Piquet vyobrazil jako nějakého titána omylu a tvrdil, že byl ´tím nejnižším bodem, kterého v životě dosáhl´, bylo riskantní. V té době jsme neměli žádné tušení, jaké svědectví Briatore přednese na svou obhajobu.
Poté přišlo odstranění Maxe Mosleyho z funkce prezidenta FIA, což působilo jako zklamání. Nemělo to nic do činění s odhaleními v novinách o jeho sporadicky nekonvenčním osobním životě; nebyla to ani odveta za dvouhlavou autokracii, která mu vyhovovala a kterou tak dlouho vedl společně s Berniem Ecclestonem. Mělo to ovšem co dělat s Mosleyho ne úplně bezdůvodným pokusem srazit náklady Formule 1 a snížit množství peněz vyhazovaných zejména velkými týmy na technologie. Znal rozpočty, uměl si představit rozumnější využívání zdrojů v období mezinárodní finanční krize, představoval si o něco více vyrovnané startovní pole a přál si, aby byly nové týmy schopné vstoupit do Formule 1. Sám sebe viděl, jak si dostojí své vlastní cesty. Problém byl v tom, že místo, aby se snažil o celkovou shodu, znepřátelil si většinu velkých hráčů ve Formuli 1, kteří oznámili, že se Mosley (jenž měl stejně na konci roku 2009 skončit svou funkci a odejít do důchodu) může jít klouzat, a jestli nepřijde k rozumu, oni jsou připraveni spustit svou vlastní oddělenou soutěž Formule 1.
Problémem bylo, že Mosley byl v byznysu už příliš dlouho. Jeho příběh už byl dopsán. Jeho schopnost dotáhnout věci do konce byla nyní viděna spíše jako pouhá tyranie. Luca di Montezemolo z Ferrari o něm říkal, že je to diktátor. Běsnící Mosley se nechal slyšet, že jen tak svou práci nezabalí a bude vyžadovat nové volby, jen aby se vidělo, kdo má opravdu moc: „Nemá význam, abych se dál zapojoval do Formule 1“, řekl di Montezemolovi, „ale nyní považuji mé možnosti za otevřené.“. A pak najednou, z ničeho nic rezignoval. Vzdal se otázky rozpočtu a nechal týmy, aby ujistily svět, že se budou snažit a někde rozpočet sníží. Přišli na řadu nové volby na jeho post ve FIA. Mosley nekamdidoval, ale byl spokojený, protože jeho funkci převzal jeho oblíbený kandidát – Jean Todt. Max Mosley – postava z dob Jackieho Stewarta, Emersona Fittipaldiho, Nelsona Piqueta, Nikiho Laudy, Alaina Prosta, Gillese Villeneuvea a Ayrtona Senny byla najednou pryč. Ve vzduchu byla cítit změna. Přišel na řadu poslední závod sezóny v Abu Dhabi, který se jel na uměle vytvořeném ostrově, pod umělým osvětlením a na který shlížel obrovský futuristický hotel, jenž elektronicky měnil barvu noční oblohy. V závodě zvítězil Red Bull, další Red Bull se umístil druhý a na třetím místě skončil Brawn. Možná, že Mosley vycítil, že se prostředí Formule 1 nakonec mění až příliš rychle na to, aby s ní stihnul udržet krok.
