Na poslední Grand Prix před svojí čtyřletou pauzou – v Brazílii v říjnu 2006 – to udělal znovu, jen o něco razantněji a bez diskuzí. V té době se rozhodl skončit se závoděním ve Formuli 1. Až do japonské Grand Prix měl šanci získat svůj v pořadí osmý titul mistra světa. Při tomto závodě v Suzuce mu však selhal motor a Schumacher oznámil: „Tento rok mi to nebylo souzeno”, i přesto, že s obrovským štěstím a přízní osudu měl ještě malou šanci v São Paulo titul získat. To se ovšem nestalo a Schumacher si tak nepřipsal osmý titul světového šampiona – místo toho, Fernando Alonso, všemi oblíbený nový favorit, získal svůj druhý.
Schumacher v kvalifikaci dojel na slabém desátém místě. Nicméně si ale začal probíjet cestu závodním polem směrem vpřed. Pak ale píchnul gumu a musel se dopotácet do boxů, kde si užil velice pomalou, jedenácti sekundovou zastávku, než se mohl vrátit zpátky na trať. Byl absolutně poslední a hrozilo, že ho jeho pětadvacetiletý týmový kolega a vedoucí jezdec závodu, Felipe Massa, předjede o celé kolo. Pak ale Michael předvedl své kvality a genialitu. Jednoduše odmítl být poražen. Z naprosto poslední pozice na trati se poctivě probojoval přes outsidery (Sato, Speed, Albers) a pak přes Barrichella, Fisichella a Raikkonena. Zajel nejrychlejší kolo závodu a přibližoval se na dosah třetímu Jensonu Buttonovi a na druhém místě jedoucímu Fernandu Alonsovi. Pak se ale objevila šachovnicová vlajka a závod byl u konce. Byl to jednoduše vynikající, dokonce velkorysý výkon a požitek pro fanoušky a kus čisté a geniální jízdy jako takové.
A vypadalo to, že i sám Schumacher si to užil. „Dnes jsme jeli v úžasném autě“, řekl, buď aby tak projevil uznání i Massovi a jeho výkonu v druhém Ferrari, nebo proto, že o sobě mluvil v první osobě množného čísla jako jeho veličenstvo. “Tyhle souboje kolo na kolo jsou nejlepšími momenty Formule 1. Zejména když před sebou vidíte otevírající se trať, jedete v dobrém autě, dotahujete se na svého soupeře a jste připraveni na předjetí. Normálně si přejete, aby už byl závod za vámi, ale dnes by se mi líbilo, kdyby byl o něco delší.“ Vypadalo to, že se konečně dostatečně zklidnil na to, aby jezdil, protože ho to bavilo, a ne protože by chtěl ještě vylepšit svou už tak přespříliš samolibou pověst a přidat nějakou další stříbrnou trofej do své sbírky. Opět to vypadalo, že má v sobě i humánní stránku. Jednoho to až nutilo přirovnat to k pasáži z Macbetha: nic v jeho závodnickém životě pro něj nebylo tak osudné, jako když ho opustil.