Hlavní řídící orgán motoristického sportu (FIA) a odborový svaz konstruktérů (FOCA) měly tak velké obavy z příchodu řádně fungujících turbomotorů, že v listopadu roku 1979 svolali speciální meeting, aby se pokusili najít řešení pro vzniklou situaci. Protože pokud bylo právě turbo krokem kupředu, pak by ho tedy musel mít každý. V porovnání s Cosworthem ale bylo turbo komplikovaně komplexní a neuvěřitelně drahé na vývoj. Renault si to mohl dovolit. Ferrari, díky miliónům z Fiatu, už na turbomotorech také pracovalo i přes „Commendatoreho“ nesouhlas s takovými novotami. Jak starý Ferrari ponuře řekl: „Motor s normálním sáním je vyjádřením celkové inženýrské snahy všech těch, kteří se na výrobě motoru podíleli. Kdežto u turba jste v rukách turbo dodavatelů.“
A nebyly to jen turbomotory, za které výrobci Formulí 1 utráceli hotové jmění. Velké peníze investovali i do „ground efektu“ – vytvoření prostoru nízkého tlaku pod autem, který bude fungovat jako otočené křídlo u letadla a vůz doslova přisaje k trati. A Lotusu (kde se opět ukázala Chapmanova genialita) tento systém v roce 78 a 79 fungoval naprosto skvěle. Ale bylo to náročné a velmi drahé. Pro piloty, kteří mohli v zatáčkách v šíleně vysokých rychlostech pouze křičet hrůzou a doufat, že nic nenaruší systém proudění vzduchu pod autem, to zároveň bylo extrémně cizí. Podle Nikiho Laudy se závodění v těchto podmínkách stalo „znásilněním řidiče“ a každou chvíli se mohlo přihodit něco „opravdu hrozného, nepřirozeného a nepředvídatelného“.