48. Úspěšné spojení pod značkou Lotus

Nebylo divu, že v tomto děsivém prostředí začal brát Chapman celkem dost prášků, jen aby se udržel na nohou. Jeden z jeho poručíků, Ron Hickman, řekl: „Colin byl naprosto otevřený, co se týče jeho užívání povzbuzujících a uklidňujících medikamentů. Stal se závislý na prášcích jednak kvůli neuvěřitelně dlouhým pracovním dnům a nepravidelnému spánku, ale také díky častým přesunům přes dvacet časových pásem v několika málo dnech. Většina z nás pro něj měla pochopení, spíš než bychom byli zděšení. Potom byl schopen využít svého šarmu, kterým působil na své pracovní síly, své řidiče, věřitele a sponzory, aby dostal přesně to, co chtěl. Byl charismatický, což v praxi znamenalo, že dokázal dostat z lidí to nejlepší až do okamžiku, kdy je naprosto vyčerpal neúprosným tlakem. Dokázal z člověka vyždímat úplně všechno. Byl vášnivý a nesmírně soutěživý. Soutěživost neschoval, ani když se jednalo třeba o závody v házení chleba v restauraci. Chapman by byl první, kdo by začal házet houstičky a rozkřikovat, že tým Lotusu je ten nejlepší ze všech házečů houstiček. Zároveň by se ujistil, že jste si nejdříve namočili houstičku ve víně tak, abyste pořádně postříkali soupeře.“ Historka s házením houstiček je opravdu pravdivá, jelikož se tato „soutěž“ na nejméně půlroku stala jakýmsi teambuilding a lidé v Lotusu tak spolu trávili až příliš času.

Finance stáje Lotus byly stále velice omezené. Tým tak měnil letenky první třídou (které dostal od organizátorů nebo sponzorů) za letenky ekonomické třídy a rozdíl schovával do kapsy. Na denním pořádku bylo také společné sdílení hotelových pokojů. V roce 1963 v Indianapolis bydleli Clark a Chapman ve stejném pokoji s oddělenými postelemi. Jednu noc si Jim Clark z baru přivedl dívku na hotel do toho samého pokoje. Chapman už byl tou dobou v posteli a spal. Clark a jeho dívka se spolu velice hlučně bavili ve sprše, předtím než skočili do Clarkovy king-size postele. V tu chvíli byl Chapman již úplně vzhůru a při smyslech. Nasupeně ale předstíral, že tvrdě spí. Dívka se ukazujíc na Chapmana zeptala: „A co on? Nevzbudíme ho?“ Na to Clark odpověděl: „O něj se nestarej, tenhle hloupý prevít se nikdy nevzbudí!“ Následujícího rána u snídaně si Chapman s rudýma očima postěžoval svému kolegovy z Lotusu: „Bůh ví, kdy jsem konečně usnul.“

A tak to tenkrát chodilo. Před tím, než soutěž Formule 1 objevila možnosti sponzorství a velkých peněz, docela hodně týmů nutilo své zaměstnance a řidiče ke sdílení podnájmů. A nezáleželo na tom, jestli spolu vychází dobře nebo špatně. Jediné na čem záleželo, byla politika týmu v tom daném okamžiku. Na vztahu Clarka a Chapmana bylo pozoruhodné to, že nehledě na množství času stráveného společně, nehledě na tlak, který Chapman na Clarka vyvíjel a nehledě na Clarkovu nervovou dezorientaci, kterou trpěl, se jen zřídkakdy neshodli. Podle Roba Walkera byl Jim pravděpodobně jediným řidičem, kterého měl kdy Chapman v oblibě. „Nikdy jsem je neviděl se přít“, řekl Walker.

A toto bezesporné přátelství neslo své výsledky. Clark v roce 1963 naprosto rozdrtil veškerou konkurenci a získal titul šampiona o celých pětadvacet bodů před Grahamem Hillem. V šedesátém čtvrtém získal titul bývalý motorkář John Surtees ve Ferrari. Zvítězil o jeden bod před Hillem (Clark se umístil třetí) a stal se tak jediným mužem v historii, který dokázal vyhrát světový šampionát na dvou i na čtyřech kolech. V roce 1965 se Clark a Lotus bouřlivě vrátili na scénu. Vyhráli šest z deseti závodů a Hill skončil opět druhý. Vypadalo to jako velice úspěšná kombinace dvou lidí.