Nabízí se otázka, jak mohl Fangio vůbec vyhrát ročník 1956 ve Ferrari, vzhledem ke vskutku příšernému vztahu mezi ním a týmem! A jak se vlastně Ferrari dostalo do pozice týmu, za který chtěl Fangio jezdit?
Přes půl století se ve Formuli 1 všechno, ať už dříve nebo později, točilo kolem osobnosti Enza Ferrariho. Enzo Ferrari, postava z velké opery, románu Johna Grishama nebo postava z automobilového středověku… Ať tak či onak – naháněl hrůzu. Nikdo ho nikdy neviděl bez jeho černých brýlí ve stylu mafiánského bosse. Budil dojem, že je nosí i do postele, aby s nimi zastrašil i tmu. Enzo Ferrari, panovačný, velmi náladový a muž mohutné postavy, zůstal až dodnes notoricky známou osobností. Nemluvě o všudy přítomném znaku společnosti, vzpínajícím se černém hřebci, který ukradl italskému letectvu z dvacátých let dvacátého století. Dnes už je vlastně těžké uvěřit, že bývaly doby, kdy ještě Ferrari neexistovalo. Dnes je Ferrari, samotná osobnost Enza Ferrariho a bezesporu i znak společnosti nesmazatelně vryt do podvědomí široké veřejnosti.
Ve skutečnosti Ferrarimu nějakou dobu trvalo, než se stal představitelem Ferrari jako takového. A stejně tak trvalo Fangiovi než za ně začal jezdit. Před válkou vedl Enzo závodní tým Alfy Romeo pod jménem Scuderia Ferrari. Účastnil se strojírenské výroby a získával užitečné znalosti o designu automobilů. Ve strojírenské činnosti se mu podařilo pokračovat i během války.
V roce 1947 vyrobil první vlastní vůz, dvanáctiválcové Ferrari 125S. Bylo to sportovní závodní auto disponující značnou rychlostí a současně elegancí. A tak se zrodilo nové schéma. Ferrari začal vyrábět a prodávat sportovní vozy pro širokou veřejnost a zisky byly investovány zpět do závodního týmu. Ani Alfě, ani Maserati (nemluvě o Lotusu) se nikdy nepodařilo vyrovnat se tomuto dobře fungujícímu systému. Dosažená součinnost mezi čistým závoděním a komerčním podnikem byla opravdu působivým úspěchem. Mnohem větší koncerny, jako třeba Jaguar nebo Mercedes, se v padesátých letech dvacátého století účastnily závodů především proto, aby prodaly více ze svých vozů běžné výroby. Stejně tak na tom byl v šedesátých letech i Ford. Jediné Ferrari si ale dokázalo udržet dlouhodobé spojení mezi děním na trati a v showroomu.
